pondělí 24. března 2014

Metal a Satanismus



Temný pane, volám tě
Domáhám se posvátného práva shořet v pekle,
létat na žhavém pekelném větru.
Postav se tomu, jenž je zlý více, než ty sám
Vezmi si mou zhýralou duši
Napij se mé krve, jako já piji tvé
probodni mě rohy smrti.
Odsekni mou hlavu
Vypusť všechno mé zlo
Lucifer je král
Pochválen buď Satan.

I s takovýmto textem se můžete setkat na dnešní metalové scéně. Toto konkrétně je volný překlad části textu písně Bridge of Death od power metalové skupiny Manowar. Nezasvěcenému posluchači by se takováto slova jistě jevila jako sprosté rouhání a mnozí, obzvláště postarší lidé by se při zaslechnutí těchto úryvků začali křižovat a všemi dostupnými prostředky by se snažili před tím uchránit své potomstvo. Jakkoliv však temné mohou texty metalových kapel být, není se třeba obávat, že členové těchto kapel ve svém volném čase obětují panny za svitu úplňku, či po nocích vypalují kostely. 

I když je odění a vzhled členů kapel i jejich fanoušků jistě stejně temné a antikřesťanské jako texty písní
dotyčných kapel, je třeba si zde ujasnit jednu důležitou věc. V naprosté většině se jedná pouze o velkolepou show pro lidi, kteří jsou fascinováni touto temnou a strašidelnou tematikou. Už od časů, kdy náboženství (konkrétně křesťanství) přestalo být nedílnou součástí lidského života, ba přímo jeho neoblomným koordinátorem, počali všichni lidé tíhnout a zajímat se i o jeho protikladnou stránku. Démoni, přízraky, pekelníci i jejich šéf Satan jsou předlohou pro mnoho umělců, ať již filmových, literárních a jako nejmladší lze počítat i právě tvůrce hudební.

To ovšem neznamená, že lidé inspirovaní právě touto temnou tematikou jsou vyšinutí cvoci, kteří z kalichů popíjejí lidskou krev a ve svých bytech za pomoci v černé kůži vázaných, prastarých knih tajně plánují světovládu. Satanismus a všechno s ním spjaté je pouze vděčné téma, které umělcově tvorbě dodá nepostradatelnou špetku tajemna a přidá ději či textu na hrůzyplnosti, což bývá často jejich cílem. Nicméně je zde potřeba si uvědomit, že Satanismus je v jistém ohledu pouze zřídlem inspirace, jako každé jiné náboženství a netřeba si umělce jím inspirované nikterak démonizovat, či na ně pořádat hony s pochodněmi.
V tomto článku bych však rovněž i rád zdůraznil, že k satanismu v mnoha případech člověka dohnalo právě ono ortodoxní křesťanství, která bylo mnohým z nás od malička (byť i proti jejich vůli) vtloukáno do hlav, aniž by se vlastně mladá duše dozvěděla proč. 

Není proto divu, že se kupříkladu u našich severních sousedů v Polsku tento hudební žánr velice rozšiřuje, už z prostého trucu. Možná právě tento vzdor dal vzniku takovým skupinám, jako jsou kupříkladu Behemoth, kteří již názvem své písně Ora Pro Nobis Lucifer, což by se dalo volně přeložit jako „Modli se za nás, Lucifere“ dávají myslím zcela jasně najevo, na které straně barikády stojí, tedy co se alespoň své tvorby týče.
Ať už jsou však pohnutky metalistů a rockerů jakékoliv, Satanismus je prvek, se kterým jsou tyto styly propleteny, ať už více nebo méně. 
Skupina Behemoth

sobota 8. března 2014

Irská hudba

Nejvýraznějším a nejznámějším představitelem keltské hudby je bezesporu hudba irská. 
Keltská hudba má dle mého názoru přízniví a uklidňující vliv na lidskou duši.
Bohužel v dnešní době vlastně ani nevíme jak původní keltská hudba zněla to co mi v dnešní době pokládáme za keltskou hudbu je směsice především severních zemí a zvláště Irska. 
Tradiční irská hudba do konce minulého století přežívala v nevelkých venkovských oblastech v západní a jihozápadní části ostrova. Naštěstí se našlo dost nadšenců, kteří irskou tradiční hudbu vzkřísili, přinesli ji do měst a na pódia. Z té doby pocházejí slavné skupiny jako The Chieftains a The Dubliners, které přes personální obměny koncertují do současné doby.  Na ně pak navazují další skupiny jako např. Altan, Planxty, Danú, Lúnasa, v USA, kam směřoval hlavní proud emigrantů z Irska více jak jeden a půl století, jsou to Clancy Brothers.
K polularitě irské huby velkou mírou přispěl irský tanec který je v dnešní době velmi populárni. Nástrojové obsazení kapel vychází většinou z tradičních irských hudebních nástrojů, které nejsou zcela známé v našich zeměpisných šířkách – low whistle, tin whistle, kytara v irském ladění, uilleann pipes (irské dudy) a různé jiné dudy a píšťaly, irský box (knoflíkový akordeon) a bodhran (irský buben), nyní doplněné hutným zvukem dřevěného kontrabasu a houslemi se střívkovými strunami. Oblíbený nástrojem jsou i dudy neboli uilliean pipes.

neděle 2. března 2014

Metalové speciality


Pokud se někdo nezasvěcený nějakou prazvláštní náhodou dostane na metalový či rockový koncert, nebo se alespoň zúčastní sledování jeho záznamu, bude jistojistě svědkem prapodivných věcí, které jeho mozek nebude schopen jen tak zpracovat. Koncerty tohoto typu provází často bujará atmosféra, která strhává přítomné fanoušky a vybízí je k zvláštním a pro mnohé nepochopitelným činům.
Jednou z těchto věcí je takzvaný „Headbanging“, neboli slangově řečeno „házení řepou“ :-) . Tato věc v praxi vypadá tak, že pačesatí fandové začnou prudce házet hlavami, až jim jejich dlouhé vlasy divoce létají vzduchem. Ačkoliv to pro mnohé může vypadat prapodivně a nezasvěcení lidé budou nad tímto počínáním pouze nechápavě pozvedávat obočí, nejedná se o nic jiného než o nespoutanou euforii z poslechu oblíbené hudby a čirou touhu svobodně své nadšení projevit.

Ronnie James Dio

Další věcí, zcela typickou pro metalové a rockové koncerty je dělání tzv. „paroháče“. Zaťatá pěst, na níž jsou zvednuté ukazováky a malíčky se stala symbolem celého rockového a metalového národa po celém světě. Člověk, který podle všeho s tímto gestem přišel, byl legendární zpěvák Ronnie James Dio, který působil ve světoznámých kapelách jako Rainbow, Black Sabbath, nebo i ve své vlastní kapela Dio. Podle všeho to původně bývalo gesto, které používala Ronnieho babička, a mělo sloužit k odvracení zlých sil. V dnešní době však patří neodmyslitelně k metalu jako gesto či pozdrav jeho fanoušků.

Další výstředností, se kterou se můžete setkat u rockerů či metalistů, je dělání takzvaných „Air Guitars“ neboli vzdušných kytar. Mnohým to jistě může připadat komické, když vidí člověka, jak se skutečným zápalem předvádí hru na imaginární kytaru, avšak všichni, kdo mají k rockové hudbě blízko, dobře vědí, že alespoň jedenkrát si ve svém životě představovali, že stojí na pódiu před mnohatisícovým davem fanoušků a třímají v rukou dokonale hrající kytaru. Nám, kteří jsme to na stage nedotáhli, nezbývá než si alespoň při poslechu své oblíbené kapely občas zadrnkat na vzdušnou kytaru a to ať už v soukromí nebo přímo na koncertě.


Poslední věcí, o které tu dnes budu hovořit je ono bájné plavání na rukou davu, neboli „Crowd Surfing“. Tato unikátní věc byla původně iniciována ze strany zpěváků, kteří v euforii skákali do davu svých fanoušků a nechávali se unášet mořem jejich rukou. Na dnešních koncertech je však mnohem častější, že se tímto způsobem „přemisťují“ i běžní fandové, ať už se chtějí dostat blíže k pódiu, či zažít ten nepopsatelný pocit plutí na rukou davu. Avšak je nutno podotknout, že tento počin vám rovněž může přivodit konflikt s pořadateli, neboť v zájmu prevence před zraněními, je crowd surfing zakázaný.

pátek 28. února 2014

Klasická hudba ve dvacátém století.

Hudbou 20. století je míněna klasická hudba evropského typu, která je vytvořená v období od roku 1900 do roku 2000. Tento pojem je zařazen mezi hudební směry, ale není faktickým, reprezentantem kategorie tohoto období, neboť neoznačuje žádný umělecký směr či styl, ale je definován historickým obdobím. Ve dvacátém století se nám prolíná totiž příliš mnoho stylů jak klasické hudby tak i literatury.


Ve dvacátém století se objevili tyto styly: expresionismus, folklorismus, dadaismus, futurismus, abstraktivismus, konstruktivismus, novoklasicismus a ještě jiné. Ale pro nejdůležitější jsou tyto:

Expresionismus je to první vzpourou hudby proti stávajícím zvyklostem. Inspiruje se ve vášnivému city, stavy chorobné hrůzy, prudce se měnícími duševními stavy, ale také výraznou lyrikou. Je to hudba prudkých kontrastů, plná drsnosti, náhlých výbuchů a výkřiků. Housle, nástroj dříve ceněný pro svou zpěvnost, nyní vyluzují drsné tóny spodních poloh, které jsou rázem vystřídány šustivými a pištivými zvuky krajních výšek. Cílem je vyjádření vnitřního citového napětí. Někteří expresionisté jsou velkými experimentátory.

Folklorismus, nebo přesněji řečeno neofolklorismus, je druhým z výrazných stylů století. Folklór byl inspiračním zdrojem už u romantiků 19. století. Noví folkloristé se však snaží proniknout až k pradávným kořenům hudby. Někdy je připodobňován k barbarskému primitivismu. Hudba je výrazná, někdy až křiklavě barevná, má drsnou melodickou linii a ostrý rytmus.

Novoklasicismus je snahou, aby se hudba, dosud rozvracená divokými experimenty, vrátila k jistotě pevných tvarů, které bylo možno nalézt u mistrů minulosti. Skladatelé se obracejí ke gregoriánskému chorálu, renesanci i klasicismu. Přesná forma, symetrie, harmonie, to jsou pilíře, na nichž novoklasicisté stavějí své kompozice.

neděle 23. února 2014

Mosh pit, Wall of Death a Pogo



Tisíce lidí si užívají svůj metalový koncert, popíjejí pivečko, houpají se do rytmu, aplaudují, hrozí pěstmi ve vzduchu, hrají na „vzdušné kytary“ … zkrátka klasický koncert jako každý jiný. Náhle však kapela nasadí svoji nejrychlejší a nejdivočejší věc a v hledišti se strhává peklo. Několik desítek, nebo i stovek fanoušků začne najednou běhat rychle v kruhu a prudce do sebe vrážet a strkat. V této chvíli nezáleží na tom, kolik vám je let, zdali jste muž či žena, nezáleží ani na barvě pleti, náboženství či v jakém jste se narodili znamení. Jediné podstatné v této chvíli jsou vaše výška, váha, síla a odvaha. Jestli jste mírumilovná a poklidná nátura, bylo by v této chvíli vhodné klidit se kvapem stranou. 

Ačkoliv však tento divoký kruh na první pohled vypadá hrozivě, nikdy zde nejde o to někoho zranit, i když se to často neobejde bez menších šrámů a modřin. Podstata je však úplně jiná. Jde zde o to prožít onen pocit nezkrotnosti, svobody a divokosti, díky které člověk může vybít ono obrovské množství energie, kterou metalová a rocková hudba ve svých fanoušcích probouzí až do takové míry, že jsou ochotni propuknout v něco takového, jako je například Moshpit nebo tzv. Wall of Death, kdy se proti sobě rozeběhnout dvě vlny pačesatých a černě oděných fandů, což v mnohých přihlížejících zákonitě evokuje, že se před nimi právě střetly dvě armády. Ačkoliv však název Wall of Death zní děsivě, opět zde nejde o to někoho zranit ani vyprovokovat rvačku. Najdou se pochopitelně i tací jedinci, kteří díky alkoholu, adrenalinu, či neodhadnutí své síly tuto situaci vyhrotí do nepříjemných rozměrů, avšak poslání Moshpitu nebo stěny smrti je jiné a to si nespoutaně zakřepčit.

Všechny tyto divoké projevy však mají svůj kořen zvaný Pogo. Tento druh „tančení“, které připomíná spíše bojový tanec nějakého pradávného barbarského kmenu, lze neoficiálně datovat a připisovat éře punkrocku, kdy mladí rebelové, s bizarními účesy a ověšeni spousty kusy železa, dávali takovýmto zuřivým tancem najevo svůj vzdor a odpor k veškerému řádu a naškrobenosti celé společnosti, ale rovněž také i svoji nespoutanost a nezájem o vnucované hodnoty a pravidla.


Dnešní účastníci moshpitu, poga nebo jiných jakýchkoliv alternativ tohoto nezkrotného a divokého tančení nečekají, že by je někdo nezasvěcený pochopil, nebo našel v jejich počínání smysl. Je jim to totiž z celého srdce jedno. Poslání tohoto druhu zábavy je totiž jasné a to si nespoutaně a svobodně „zapařit“!

čtvrtek 20. února 2014

Česká folklorní scéna

Každý žánr hudby vyjadřuje nějaké pocity, vášně, touhy a ztráty, ale snad jen ve folku najdeme celkový odraz života. Celého života včetně jeho radostí i bolestí, každodenních maličkostí, o kterých se také dá psát i zpívat. Dnes bych se chtěla zaměřit na český folk, kde dle mého názoru začínal a jak. A proč ho poslouchám já. Třeba Vás i navnadím.

Jak to vlastně vypadá s folkem u nás? Mnoho z nás si u táboráku nebo jen tak pro radost ráda zpívá nebo poslouchá písničky Jarka Nohavicy, bratrů Nedvědů, Vlasty Redla, v poslední době také neméně oblíbeného Tomáše Kluse a mnoha dalších. Jejich texty vycházejí z dlouhého života plného zkoušek, ale i radostí a odměn, mnohdy to jsou zhudebněné básně nebo reakce na místní politickou situaci, které jsou ale díky našemu rodnému jazyku srozumitelné nám všem bez rozdílu. Nevím, jestli je jejich cílem sdělit nějaké poselství či jen vyjádřit své nejtajnější emoce, někdy obojí, ale každý si dokáže najít to své.

Jak tito lidé začínali? Zřejmě jednoho dne prostě vzali tužku do ruky a začali psát. O krásném dni, o tom, co se jim zrovna přihodilo, ať už dobrého nebo ne. Všechny hudební styly vycházejí z této domácí improvizace, ale v čem je folk rozdílný? V hraní? V podstatě a tématech tvorby? Mnoho žánrů tvoří na stále stejná témata, na stále stejné pocity. Vztek, láska, bolest… Ale kdo například napíše jen tak pro zábavu svou i jiných o lachtanech či dalších zvířatech, kdo píše o naší české historii a uvádí do širšího povědomí místní lidovky zpracované jinak než dechovkou? Jsou to lidé, známí i neznámí, kteří hrají často jen pro svou vlastní radost. Jak začínali, tak pokračují, a snaží se svou radost ze života šířit dále. Snad tohle je úkolem folkových zpěváků a kapel i jakýchkoli amatérů s kytarou, které prostě jen baví hrát a zpívat.


Ve folku jde objevit každý den něco nového, něco zajímavého, všechny pocity, které člověk potřebuje. Můžete najít téma pro každý den, pro malou radost i pro zamyšlení. Proto ho poslouchám já. Určitě jste ho už někdy zaslechli také.

pondělí 17. února 2014

Profláklé kapely vs. začínající umělci

Proč jsou Češi tak konzervativní, když jde o kapely, které dobře neznají? Většina lidí chodí hlavně na koncerty kapel, které už mají své slavné jméno osvědčené a vydobyté stovkami vystoupení a desítky vydanými alby. Taková Metalica nebo Iron Maiden nemají u nás o fanoušky nouzi. Když jde ale o kapelu, která za sebou nemá mega koncerty a svoje stálé fanoušky, ačkoliv je její hudba kvalitní, publikum si u nás získává jen velmi těžko. 

Na koncerty Češi chodí poslouchat svoje oblíbené hity, spíš než aby objevovali nové hvězdy a dali šanci začínajícím muzikantům. Zdá se, že hudební fanoušci jsou u nás konzervativnější než jinde na světě. Oposlouchaní veteráni u nás v zemi vždy najdou svoje věrné fandy, a ne nadarmo si Čechy zamilují pro jejich velkolepé uvítání. Tak například Nazareth nás jako národ sami prohlásili za jedny z nejlepších a nejvěrnějších posluchačů. Jak se má ale prosadit začínající hudebník s neznámým jménem? Musí téměř žebrat, aby si vydobyl místo v nějakém lepším klubu a lidé ho nevypískali. Nebo jít do Superstar či Hlasu Československa, aby si získal diváky pomocí televize. (Smutnou realitou ale i nadále zůstává fakt, že slavíka si stejně nakonec odnese Lucie Bílá a Kája Gott bude i nadále jedničkou.) Jinak na jeho koncert těžko dorazí víc než pár přátel z Facebooku. Ani sebepoutavější plakát nezaujme, visí li na něm neznámé neprofláklé jméno.

Proto apeluji na nás na Čechy – zkusme být trochu vřelejší a dejme šanci i mladým umělcům! Show Up Fest je důkazem toho, že kvalitní hudbu nám mohou přinést i docela neznámí nováčci!