pátek 28. února 2014

Klasická hudba ve dvacátém století.

Hudbou 20. století je míněna klasická hudba evropského typu, která je vytvořená v období od roku 1900 do roku 2000. Tento pojem je zařazen mezi hudební směry, ale není faktickým, reprezentantem kategorie tohoto období, neboť neoznačuje žádný umělecký směr či styl, ale je definován historickým obdobím. Ve dvacátém století se nám prolíná totiž příliš mnoho stylů jak klasické hudby tak i literatury.


Ve dvacátém století se objevili tyto styly: expresionismus, folklorismus, dadaismus, futurismus, abstraktivismus, konstruktivismus, novoklasicismus a ještě jiné. Ale pro nejdůležitější jsou tyto:

Expresionismus je to první vzpourou hudby proti stávajícím zvyklostem. Inspiruje se ve vášnivému city, stavy chorobné hrůzy, prudce se měnícími duševními stavy, ale také výraznou lyrikou. Je to hudba prudkých kontrastů, plná drsnosti, náhlých výbuchů a výkřiků. Housle, nástroj dříve ceněný pro svou zpěvnost, nyní vyluzují drsné tóny spodních poloh, které jsou rázem vystřídány šustivými a pištivými zvuky krajních výšek. Cílem je vyjádření vnitřního citového napětí. Někteří expresionisté jsou velkými experimentátory.

Folklorismus, nebo přesněji řečeno neofolklorismus, je druhým z výrazných stylů století. Folklór byl inspiračním zdrojem už u romantiků 19. století. Noví folkloristé se však snaží proniknout až k pradávným kořenům hudby. Někdy je připodobňován k barbarskému primitivismu. Hudba je výrazná, někdy až křiklavě barevná, má drsnou melodickou linii a ostrý rytmus.

Novoklasicismus je snahou, aby se hudba, dosud rozvracená divokými experimenty, vrátila k jistotě pevných tvarů, které bylo možno nalézt u mistrů minulosti. Skladatelé se obracejí ke gregoriánskému chorálu, renesanci i klasicismu. Přesná forma, symetrie, harmonie, to jsou pilíře, na nichž novoklasicisté stavějí své kompozice.

Žádné komentáře:

Okomentovat