pondělí 24. března 2014

Metal a Satanismus



Temný pane, volám tě
Domáhám se posvátného práva shořet v pekle,
létat na žhavém pekelném větru.
Postav se tomu, jenž je zlý více, než ty sám
Vezmi si mou zhýralou duši
Napij se mé krve, jako já piji tvé
probodni mě rohy smrti.
Odsekni mou hlavu
Vypusť všechno mé zlo
Lucifer je král
Pochválen buď Satan.

I s takovýmto textem se můžete setkat na dnešní metalové scéně. Toto konkrétně je volný překlad části textu písně Bridge of Death od power metalové skupiny Manowar. Nezasvěcenému posluchači by se takováto slova jistě jevila jako sprosté rouhání a mnozí, obzvláště postarší lidé by se při zaslechnutí těchto úryvků začali křižovat a všemi dostupnými prostředky by se snažili před tím uchránit své potomstvo. Jakkoliv však temné mohou texty metalových kapel být, není se třeba obávat, že členové těchto kapel ve svém volném čase obětují panny za svitu úplňku, či po nocích vypalují kostely. 

I když je odění a vzhled členů kapel i jejich fanoušků jistě stejně temné a antikřesťanské jako texty písní
dotyčných kapel, je třeba si zde ujasnit jednu důležitou věc. V naprosté většině se jedná pouze o velkolepou show pro lidi, kteří jsou fascinováni touto temnou a strašidelnou tematikou. Už od časů, kdy náboženství (konkrétně křesťanství) přestalo být nedílnou součástí lidského života, ba přímo jeho neoblomným koordinátorem, počali všichni lidé tíhnout a zajímat se i o jeho protikladnou stránku. Démoni, přízraky, pekelníci i jejich šéf Satan jsou předlohou pro mnoho umělců, ať již filmových, literárních a jako nejmladší lze počítat i právě tvůrce hudební.

To ovšem neznamená, že lidé inspirovaní právě touto temnou tematikou jsou vyšinutí cvoci, kteří z kalichů popíjejí lidskou krev a ve svých bytech za pomoci v černé kůži vázaných, prastarých knih tajně plánují světovládu. Satanismus a všechno s ním spjaté je pouze vděčné téma, které umělcově tvorbě dodá nepostradatelnou špetku tajemna a přidá ději či textu na hrůzyplnosti, což bývá často jejich cílem. Nicméně je zde potřeba si uvědomit, že Satanismus je v jistém ohledu pouze zřídlem inspirace, jako každé jiné náboženství a netřeba si umělce jím inspirované nikterak démonizovat, či na ně pořádat hony s pochodněmi.
V tomto článku bych však rovněž i rád zdůraznil, že k satanismu v mnoha případech člověka dohnalo právě ono ortodoxní křesťanství, která bylo mnohým z nás od malička (byť i proti jejich vůli) vtloukáno do hlav, aniž by se vlastně mladá duše dozvěděla proč. 

Není proto divu, že se kupříkladu u našich severních sousedů v Polsku tento hudební žánr velice rozšiřuje, už z prostého trucu. Možná právě tento vzdor dal vzniku takovým skupinám, jako jsou kupříkladu Behemoth, kteří již názvem své písně Ora Pro Nobis Lucifer, což by se dalo volně přeložit jako „Modli se za nás, Lucifere“ dávají myslím zcela jasně najevo, na které straně barikády stojí, tedy co se alespoň své tvorby týče.
Ať už jsou však pohnutky metalistů a rockerů jakékoliv, Satanismus je prvek, se kterým jsou tyto styly propleteny, ať už více nebo méně. 
Skupina Behemoth

sobota 8. března 2014

Irská hudba

Nejvýraznějším a nejznámějším představitelem keltské hudby je bezesporu hudba irská. 
Keltská hudba má dle mého názoru přízniví a uklidňující vliv na lidskou duši.
Bohužel v dnešní době vlastně ani nevíme jak původní keltská hudba zněla to co mi v dnešní době pokládáme za keltskou hudbu je směsice především severních zemí a zvláště Irska. 
Tradiční irská hudba do konce minulého století přežívala v nevelkých venkovských oblastech v západní a jihozápadní části ostrova. Naštěstí se našlo dost nadšenců, kteří irskou tradiční hudbu vzkřísili, přinesli ji do měst a na pódia. Z té doby pocházejí slavné skupiny jako The Chieftains a The Dubliners, které přes personální obměny koncertují do současné doby.  Na ně pak navazují další skupiny jako např. Altan, Planxty, Danú, Lúnasa, v USA, kam směřoval hlavní proud emigrantů z Irska více jak jeden a půl století, jsou to Clancy Brothers.
K polularitě irské huby velkou mírou přispěl irský tanec který je v dnešní době velmi populárni. Nástrojové obsazení kapel vychází většinou z tradičních irských hudebních nástrojů, které nejsou zcela známé v našich zeměpisných šířkách – low whistle, tin whistle, kytara v irském ladění, uilleann pipes (irské dudy) a různé jiné dudy a píšťaly, irský box (knoflíkový akordeon) a bodhran (irský buben), nyní doplněné hutným zvukem dřevěného kontrabasu a houslemi se střívkovými strunami. Oblíbený nástrojem jsou i dudy neboli uilliean pipes.

neděle 2. března 2014

Metalové speciality


Pokud se někdo nezasvěcený nějakou prazvláštní náhodou dostane na metalový či rockový koncert, nebo se alespoň zúčastní sledování jeho záznamu, bude jistojistě svědkem prapodivných věcí, které jeho mozek nebude schopen jen tak zpracovat. Koncerty tohoto typu provází často bujará atmosféra, která strhává přítomné fanoušky a vybízí je k zvláštním a pro mnohé nepochopitelným činům.
Jednou z těchto věcí je takzvaný „Headbanging“, neboli slangově řečeno „házení řepou“ :-) . Tato věc v praxi vypadá tak, že pačesatí fandové začnou prudce házet hlavami, až jim jejich dlouhé vlasy divoce létají vzduchem. Ačkoliv to pro mnohé může vypadat prapodivně a nezasvěcení lidé budou nad tímto počínáním pouze nechápavě pozvedávat obočí, nejedná se o nic jiného než o nespoutanou euforii z poslechu oblíbené hudby a čirou touhu svobodně své nadšení projevit.

Ronnie James Dio

Další věcí, zcela typickou pro metalové a rockové koncerty je dělání tzv. „paroháče“. Zaťatá pěst, na níž jsou zvednuté ukazováky a malíčky se stala symbolem celého rockového a metalového národa po celém světě. Člověk, který podle všeho s tímto gestem přišel, byl legendární zpěvák Ronnie James Dio, který působil ve světoznámých kapelách jako Rainbow, Black Sabbath, nebo i ve své vlastní kapela Dio. Podle všeho to původně bývalo gesto, které používala Ronnieho babička, a mělo sloužit k odvracení zlých sil. V dnešní době však patří neodmyslitelně k metalu jako gesto či pozdrav jeho fanoušků.

Další výstředností, se kterou se můžete setkat u rockerů či metalistů, je dělání takzvaných „Air Guitars“ neboli vzdušných kytar. Mnohým to jistě může připadat komické, když vidí člověka, jak se skutečným zápalem předvádí hru na imaginární kytaru, avšak všichni, kdo mají k rockové hudbě blízko, dobře vědí, že alespoň jedenkrát si ve svém životě představovali, že stojí na pódiu před mnohatisícovým davem fanoušků a třímají v rukou dokonale hrající kytaru. Nám, kteří jsme to na stage nedotáhli, nezbývá než si alespoň při poslechu své oblíbené kapely občas zadrnkat na vzdušnou kytaru a to ať už v soukromí nebo přímo na koncertě.


Poslední věcí, o které tu dnes budu hovořit je ono bájné plavání na rukou davu, neboli „Crowd Surfing“. Tato unikátní věc byla původně iniciována ze strany zpěváků, kteří v euforii skákali do davu svých fanoušků a nechávali se unášet mořem jejich rukou. Na dnešních koncertech je však mnohem častější, že se tímto způsobem „přemisťují“ i běžní fandové, ať už se chtějí dostat blíže k pódiu, či zažít ten nepopsatelný pocit plutí na rukou davu. Avšak je nutno podotknout, že tento počin vám rovněž může přivodit konflikt s pořadateli, neboť v zájmu prevence před zraněními, je crowd surfing zakázaný.